Stručný přehled vývoje od roku 1978 do současnosti
Pavel Váchal
vachal@galileo.fjfi.cvut.cz
31. května 2001
Rychlý vývoj hardwaru a sítí dnes vyžaduje od programovacích jazyků
především co největší kompatibilitu, ať už mezi různými platformami či
mezi následujícími verzemi. To také souvisí s tvorbou rozsáhlejších projektů:
Dříve odladěné a funkční moduly a rutiny by měly být s co nejmenšími úpravami
začlenitelné do nového programu. S uvedenými požadavky se Fortran vyrovnává
jednoduše: nová verze je vždy (až na nepatrné výjimky) nadmnožinou verze
staré. Žádné příkazy a konstrukce neubírá, pouze rozšiřuje původní a přidává
další. Jednotlivé části programu tedy mohou být psány samostatně v různých
verzích. Nepříjemným důsledkem tohoto přístupu ovšem je, že se jen velmi
pomalu odstraňují zastaralé prvky. (Například tzv. pevný tvar zdrojového
kódu jakožto pozůstatek éry děrných štítků či šestiznakový limit pro symbolická
jména byly odstraněny až standarden Fortran 90.) Přestože součástí každého
nového standardu je seznam archaických konstrukcí, které by již v nových
kódech neměly být používány, jsou tyto nadále dovoleny a někteří programátoři
je stále uplatňují, čímž se jejich programy stávají pro nastupující generaci
velmi nepřehlednými.