V době vzniku Fortranu 77 i Fortranu 90 jednoznačně převládaly systémy používající lineární paměťový model, tedy pohled na paměť jako na lineární posloupnost adresovaných bloků. Proto se s výhodou používaly konstrukce jako COMMON a EQUIVALENCE, založené na vícenásobném přístupu k jednomu místu paměti. Také bylo běžné předávat procedurám pouze jméno pole a jeho tvar potom upřesňovat uvnitř.
Je ovšem zřejmé, že takovéto pojetí paměti by bylo velice neefektivní na paralelních systémech, kde je potřeba ukládat data, přicházející do značvé míry nezávisle z různých procesorů. Proto HPF nedovoluje bez dalších direktiv