Viděli jsme, že v době svého vzniku byl Fortran skutečně jedinečný a v mnoha směrech předčí i dnes běžné a oblíbené programovací jazyky. Nicméně, s postupem času se ne všechny prvky osvědčily a především díky vývoji nových technologií působí některé konstrukce značně archaicky. V první řadě se jedná o pevnou formu zdrojového kódu a s ní související hojné používání návěstí (např. v DO-smyčce nebo v podmíněném GO TO). Přehlednost zápisu značně snižuje šestipísmenný limit pro symbolická jména a poněkud nepohodlná jsou také pravidla kladená na pořadí příkazů v programu. Konečně, mnozí dnešní programátoři, zhýčkáni současnými více či méně zdařilými vývojovými prostředími, postrádají více složených příkazů (např. smyčku DO- WHILE), více datových struktur, ukazatele a podobně. Ať už s nimi souhlasíme nebo ne, pravdou zůstává, že vektorové a paralelní počítání přehlížet nelze.
Ačkoli po vydání normy pro Fortran 77 bylo učiněno mnoho různě úspěšných pokusů o jednotné rozšíření (již zmíněné příkazy INCLUDE, IMPLICIT NONE, bitové operace atd.), trvalo celých 13 let, než došlo k další standardizaci.
A zrodil se Fortran 90.