Standard, pro který budeme používat název Fortran 90, byl ustaven normou ISO 1539:1991 a ve Spojených státech akceptován jako ANSI X3.198-1992.
Jak je ve Fortranu zvykem, nebylo v nové verzi odstraněno nic z Fortranu 77, takže mnoho operací je možno provádět více způsoby. Obecně se dá říci, že Fortran 90 by měl spíše usnadnit práci programátorovi, než přinášet nějaké převratné novinky. Především byl uvolněn tvar zdrojového kódu a zrušen šestiznakový limit pro symbolická jména. Dále byly zavedeny ukazatele a několik pohodlnějších složených příkazů (zvláště smyček), rozšířeny možnosti práce s čísly v pohyblivé desetinné čárce, přidány nástroje pro nastavení přesnosti (v F77 se dalo pouze volit mezi typy REAL a DOUBLE PRECISION) a modernější ovládání paměti a periferií.
Největším přínosem Fortranu 90 jsou ovšem značně vylepšené operace s vektory a maticemi, které činí z Fortranu plnohodnotný jazyk pro vektorové procesory. O dalších rozšířeních - a sice pro paralelní výpočty - se zmíníme v kapitolách věnovaných High Preformance Fortranu a Fortranu 95.
Nyní v hrubých rysech představíme hlavní rozdíly Fortranu 90 oproti Fortranu 77.