Volný tvar zdrojového kódu

Jako alternativa ke starému pevnému tvaru zdrojového kódu byl přidán nový, volný tvar. Části programu, psané v těchto dvou formách, se nesmí mísit libovolně - musí být během kompilace odděleny, na většině systémů dokonce v oddělených souborech.³ V jednom programu však můžeme současně použít přeložené jednotky obou tvarů.

Odlišnosti volného tvaru od pevného jsou především tyto:

• Nezáleží na sloupcích. To znamená, že začátek řádku už není vyhrazen pro návěstí a podobně.
• Komentář může být připojen na konec běžného příkazového řádku. Odděluje se vykřičníkem ( !).
• Na jednom řádku může být i několik příkazů. Oddělují se středníkem ( ;).
• Pokračující příkaz není označen v šestém sloupci dalšího řádku, ale ampersandem ( &) na konci řádku původního.
• V symbolických jménech je dovoleno podtržítko ( _) a jejich maximální délka je z původních 6 zvýšena na 31 znaků.
• Mezery již nejsou ignorovány. Staré dvouslovné příkazy jako ENDIF a  GOTO lze nadále psát END IF a  GO TO, ale již ne ENDI F a  GOT O.
• Oficiálně je zaveden příkaz INCLUDE pro vložení celého textového souboru. Zahnízdění je povoleno (maximální hloubka závisí na konkrétní platformě), rekurze ne.
• Za END lze pro kontrolu (a pro přehlednost) připojit jméno ukončené rutiny, např.
  $$\begin{eqnarray*} \mbox{\tt END FUNCTION POCITEJ} \end{eqnarray*}$$