Znaková sada

Jak již bylo řečeno, jednou ze základních vlastností Fortranu měla být v době jeho vzniku co největší přenositelnost. Protože zobrazovací schopnosti tehdejšího hardwaru byly velice omezené, obsahuje základní sada pouze 49 povinných znaků. Jsou to:

• A B C ... Z     (26 velkých písmen anglické abecedy)
• 0 1 2 ... 9     (10 číslic)
• a 13 speciálních symbolů:

  
       +    plus                       -    mínus 
  
       * 		 hvězdička 		  / 		 lomítko 
  
  
  mezera 		  = 		 přiřazení 
  
       ( 		 levá závorka 		  ) 		 pravá závorka 
  
       . 		 desetinná tečka 		  , 		 čárka 
  
       ' 		 apostrof 		  : 		 dvojtečka 
  
       $ 		 znak měny 		 		  
  

Na první pohled postrádáme relační operátory. Zde se F77 uchyluje k poněkud nevzhledným tvarům .LT. (místo $<$), .LE. (místo $\leq$), .GT. ($>$), .GE. ($\geq$), .NE. ($\neq$) a  .EQ. (= , rovnítko se používá pro přiřazení). Pro logické operace pak máme .AND., .OR., .EQV. a  .NEQV.

Mezera slouží pouze pro přehlednost programu a v příkazové části řádku je překladačem ignorována. (Výjimku tvoří znakové řetězce, uzavřené v apostrofech). Je tedy například lhostejné, použijeme-li klíčová slova ve tvaru GO TO, ELSE IF, END IF nebo GOTO, ELSEIF, ENDIF.

Znak pro měnu může mít na některých platformách jiný tvar (např. ). To však nehraje přílišnou roli, protože jeho použití ve fortranské syntaxi není vůbec nutné.

Fortran také neobsahuje žádné speciální formátovací znaky jako tabulátor, návrat vozíku nebo přechod na nový řádek. Místo toho lze formátovaného výstupu docílit pomocí příkazu FORMAT.

Kromě základní znakové sady akceptuje většina dnešních překladačů i další symboly, jako například malá písmena. Není to však zakotveno v žádné normě a proto musíme mít na paměti, že chceme-li napsat program opravdu stoprocentně přenositelný, musíme vystačit se 49 položkami základní znakové sady. Výjimku tvoří řádkové komentáře a textové řetězce, jak uvidíme později.